Omamná vůně frézie 47.
6. 6. 2009
47.
Najednou to bylo k neuvěření, já si uvědomoval své tělo a svou duši jako dvě samostatné existence a jedna nechtěla být s tou druhou. Jenom díky Belle jsem se dokázal přinutit zůstat spojený se svým tělem.
Bylo velice složité vysvětlit šesti upírům co se vlastně stalo. Nad možností odloučení duše od těla jenom kroutili hlavami. Jediný Carlisle byl této informaci nakloněný. Sám vždycky věřil, že ačkoliv se upíři nedají považovat za dílo Boží, přeci jen mají duši, kterou není dobré zaprodat ďáblu, i když je to více než přirozené.
Alice nevěřila vlastním uším, když skrze mě promluvila Bella, sice mým hlasem, ale pokud s někým vyrůstáte a milujete ho, musíte ho poznat. Vysvětlovala proč se nemohla ozvat, tedy mohla ale nepovažovala to za dobrou věc. Věřila, že budu mít svůj vlastní život a jednou mě ta bolest přejde. Když jsem stál na Quiletské hranici, nebyla jiná možnost než jít s pravdou ven. Vyprávěl jsem jim také o Jacobovi, který nás nepřímo inspiroval a možná urychlil oddělení mé duše od těla.
Poté co se vše vysvětlilo zbývalo jediné. A to dostat zpět Bellino tělo, s tím souvisel další problém. Jak zastavit kolotoč hrůzy rozjetý ve Volteře?
***
Alice si mě vzala bokem a s výrazem naštvaného býka se do mě opřela. „Edwarde, jestli čekáš, že tady budu bdít nad tvým tělem tak to jsi na omylu!“ a zvedla uraženě hlavu.
„Víš, že to tak bude.“ Snažil jsem se navázat oční kontakt. Z jejích myšlenek jsem pochopil, že se s tím před pár minutami smířila, ale chtěla se prodat. „Potřebuji tě. K tobě mám z rodiny nejblíže, udělej to pro nás. Pro mě a Bells. Prosím.“
Podívala se na mě a s očima ve tvaru malých štěrbinek promluvila, což si dle mého mohla odpustit. „Ale až se vrátíš, půjdeme nakupovat. Jen my dva! A koupíš mi na co si ukážu a je mi jedno jak na to seženeš peníze.“ Pak svůj smyšlený výraz změnila v ten kterému se snažila bránit a zeširoka se na mě usmála. Objala mě kolem ramen a pošeptala mi. „Chyběl jsi nám, všem.“
„Taky jsem rád zpět … mohlo to být jinak.“ Zamyslel jsem se a představil si jak by všichni trpěli, kdybych tu hranici překročil. To mě donutilo Alici k sobě ještě více přitisknout. Bells uvnitř mě se tichounce zachichotala.
„Dovolíte?“ zaklepal mi na rameno Jasper a chytil nás kolem pasu. Opájel nás pocitem báječné blaženosti, které jsem se nebránil a užíval jsem si jí plnými doušky.
Z následujích okamžiků můžu popsat jediné. Vrhala se na mě celá rodina. Šťastná rodina. Objímali mě. Byli jako kdyby na obrovské přehradě rupla hráz a všecka ta voda musela rázem ven, jen tady to byla radost místo vody. Přetlak radosti.
***
Naposledy jsem se otočil, stáli na verandě a dívali se našim směrem, ale nikdo z nich nás nedokázal rozpoznat. Nemohli tušit zda tu ještě jsme a nebo už jsme na letišti v nedalekém městě.
Jen my je viděli a ruku v ruce jsme mířili k letišti. „Poprvé pojedu na černo letadlem.“ Bells se na mě jenom usmála a pokrčila rameny. „No jo, já vím, ale nikomu nebudeme zabírat místo.“
„Neuvažuj nad tím.“ Hlesla potichounku, snad aby nás nikdo neslyšel.
Přišlo mi naprosto nepřirozené jít ve slunečném dni po venku a ještě přitom nastupovat do malého stíhače s nějakou delegací, která by z nás jistě nebyla nadšená. Hlodal ve mně malý červíček nevědomosti. Co když nás nějaký citlivý jedinec vycítí, co když letadlo spadne? Jak se zachová duše, která je evidentně přitahována zemskou přitažlivostí?
„Nic, spadne na zem. Ale neboj tam by jsem si tě našla …“ usmála se a já si připadal jako blázen. Ne, blázen už jsem, blbec to je to správné slovo.
„Budu ti věřit.“ Pošeptal jsem a políbil její krásný krk. Zvedl jsem oči a přímo naproti mně seděl starší obtloustlý muž a měřil si mě pohledem. Znejistěl jsem a složil ruce do klína.
„Edwarde, uklidni se. Nevidí tě, prostě kouká do prázdna a ty jsi ve směru jeho pohledu, no nic víc …“
„Ale je to divné …“ sledoval jsem muže, který zcela určitě sledoval mě.
„No to je, ale nic to nemění na tom, že tě vážně nevidí.“ Zasmála se takovým divným smíchem.
„Co je?“ sledoval jsem její ustaraný výraz a doufal jsem, že se netýká mě.
„Mám strach. Strašně se bojím že to nevyjde.“ Opřela si hlavu o mé rameno a já cítil jak mnou projela její bolest následovaná strachem.
„Jsme dva. Vytlačíme ji. Možná se odebere tam kam patří.“ Odmlčel jsem se, protože víra v tohle pro mě byla nová a také je to ještě horko- těžko k uvěření. „Možná ji konečně pohltí samo peklo.“ Otřepal jsem se nad představou, že to může opravdu existovat. Pokud mají upíři duše, může už existovat cokoliv.
„Kéž by …“ odvětila a ponořila se do mě ještě více.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář