Omamná vůně frézie 44.
6. 6. 2009
44.
Toužil jsem se jí podívat do očí. Jednoduše přijet do Volterry a pohlédnou jí až na dno duše. Přesvědčit se, že je to opravdu tak jak to vypadá. Pokud by to tak bylo, požádal bych ji o smrt. Pokud na mě zapomněla a necítí ke mně ani kouska citu, požádám o smrt její rukou. Bez ní a bez vědomí, že je tady pro mě, nevím jaký má smysl přežívat. Doslova přežívat. Bez ní se nedokážu ani nadechnout. To, že jsem odešel byla hloupost. Možná by se změnila. Možná bychom byli spolu a nechali se unášet vzájemnou láskou.
Jenom pomyšlení na křivku jejích úst, na jejich chuť ve mně vyvolávalo vnitřní brnění doprovázené neskutečnou bolestí ze ztráty. Vzpomínka na její křehké lidství, na její ruměnec na tváři. Na to jak sladce se dokázala zhoupnout na patách, když si nebyla něčím jistá, ale přesto to něco tvrdohlavě chtěla.
Vzpomínka na prvních pár let života po její přeměně, nikdo mi tyhle vzpomínky nevezme. Chci ji zase takhle vidět a pokud mi to nedovolí, tak prosím, nechť mě srazí na kolena. Připíšu si na malý okamžik Bellu hloupou a důvěřující cizím upírům, vyryji si ji do své paměti. Nevěřím, že je zlá. To ona není sama o sobě zlá, je to jenom něco čemu poskytla živnou půdu. Bylo to něco uvnitř jí s čím sváděla boj a prohrála. Snažil jsem se aby to tak nedopadlo.
Teď, s odstupem času vím, že bylo hloupé odejít. Její přítomnost by mě určitě neničila tak jako mě dokáže spalující silou ničit přítomnost bez ní.
Procházel jsem lesem kolem našeho domu a lemoval křehkou hranici rezervace La Pusch, kde jako moji pronásledovatelé žijí vlkodlaci. Carlisle s nimi uzavřel dohodu, pokud ani jedna strana nepřekročí pomyslnou hranici, bude mír.
Hlavou se mi prokousával červíček pochybností, pravděpodobně by mě stejně zabila. Alespoň podle vidění Alice, Bella by mě bez mrknutí oka zabila, možná by mě předhodila jako cvičenou opici jiným upírům pro pobavení. Tohle měla Bella v hlavě, ale byl jsem tisíce kilometrů daleko a tak neměla důvod, ale kdo ví jak by reagovala, kdybych klečel na kolenou pod jejím trůnem a hleděl do jejích očí. Změnilo by se něco? Kdo ví, tohle rozhodnutí neučinila a ani nad tím nepřemýšlela.
Tím se mi nabízí myšlenka, má cenu se plahočit do Volterry? Smrt je metr ode mě. Stačilo by překročit hranici, dva kroky, jenom dva kroky. Natočil jsem se svým tělem k hranici a nasával okolní vůně. Jako pepř na mě zapůsobila vůně linoucí se z lesa. Čekali. Čekali až vyrazím vstříc své smrti, stačily dva kroky. Vykročil jsem pravou nohou s prosbou, aby to nebolelo.
„Stůj!“ ozvalo se z lesa. Jemný sametový hlas, možná to byla Alice. Na chvíli jsem strnul a snažil se vnímat vůni ženy, která na mě zvolala. Nic jsem necítil, jenom ty chlupaté bestie.
Přikročil jsem levou nohou k té pravé, stačil jediný krok a měl bych to za sebou.
Projela mnou ostrá bolest, ale nebyla moje. Jako by byla všude kolem mě, ale Jaspera jsem necítil. A najednou zase. Ten hlas. „Prosím, nedělej to.“ Hlas zněl zmučeně, hlas bez těla. Že by můj vnitřní hlas? Ale proč proboha ženský?
Objal jsem si hrudník pažemi a čekal na další slova, která se mě snažila ochránit před smrtí. Ale bylo ticho. Přemístil jsem své těžiště kousek dopředu, naklonil jsem se k hranici a čekal. Hlas zněl ještě zuboženěji než prvně.
„Nedělej to, nedělej to kvůli mně.“ Strnul jsem, na okamžik jsem se cítil jako ledová socha. Projížděla mnou jiskřivá energie. Štiplavé impulsy se snažily zasáhnout mé srdce. Cítil jsem krásnou energii na tváři. V duši se mi roztančilo spousta nádherných vzpomínek. Byl jsem si jistý. Byla to ona …
„Bells?“ zašeptal jsem.
„Jsem tady.“ Řekla smutně. Pomaličku jsem se otáčel abych byl připravený na pohled na ni, ale nikde nikdo nebyl.
„Kde jsi? Bells, nevidím tě.“ hlesl jsem a hlas mi přeskakoval jako přes švihadlo.
„Jsem tady přímo u tebe. Dotýkám se tvé tváře.“ Její hlas na chvíli utichnul. Nedokázal jsem si to srovnat. „Vždycky jsem byla s tebou, přímo u tebe.“
Prudká bolest v hrudníku mě srazila na kolena. „Vždycky?“ hlesnul jsem s očima upřenýma na spadané jehličí.
„Vždycky. Neopustila jsem tě. Nemohla jsem.“ Cítil jsem teplo na svých tvářích. Hladila mě, nebo mi utírala pomyslné slzy. „Musela jsem jít s tebou, nesnesla bych to odloučení, ani na chvíli …“
„Ale proč až teď?“ nedechl jsem se a doufal, že ucítím kolem sebe frézie, ale nic. Jako by to nebylo reálné. „Proč jsi mi to neřekla dříve?“
„Nemohla jsem, stále jsi měl šanci žít. Ale rozhodl jsi se kvůli mně zemřít a to už nešlo vydržet. Jenom představa jak umíráš. Ne, nemohla jsem. Musela jsem zasáhnout.“
„Co se stalo, Bells, nechápu to.“
„Opustila jsem samu sebe … nebylo tam pro nás dost místa. Ona by mě beztak vytlačila. Moje tělo …“ hlas ji přeskakoval a mě objímala její bolest.
Spustil jsem ruce na zem a opřel se o ně čelem. Čekal jsem až to přejde. Věděl jsem, že až přijdu k vědomí nebude tady. Moje fantazie si ji musela vymodlit a proto ji teď slyším.
„Nejsem tvá fantazie, Edwarde jsem tady s tebou cítíš to teplo na tvářích? To jsem já …“
Opravdu teplo se posunovala od lící na krk a přes uši zpět. Teplá energie mi přejela prstem přes rty.
„Edwarde, miluji tě …“ zašeptala mi do ucha.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář