Omamná vůně frézie 40.
6. 6. 2009
Navazuji po velmi dlouhé době a omlouvám se možné odchylky v ději …
40.
Alice, moje dokonalé druhé já. Vykračovala si kolem naleštěných sporťáků a každého z nich jen na oko polaskala svou křehkou ručkou. Prodavač ji upřeně pozoroval, slyšela jsem jeho vzpouzející se srdce. Prakticky bych si myslela, že se bojí o svěřená auta, aby jim snad neublížila, aby jejich lak nenesl známky dotyku, ale ne … věděla jsem, že kdyby mohl stal by se na pár okamžiků malinkým neživým strojem, jen proto aby se ho mohla dotýkat a laskat ho.
Strnule jsem se pohnula z místa a propalovala mladíka tím nejlaškovnějším pohledem jaký jsem dokázala vykouzlit. Nesoustředěně mezi námi těkal očima a snažil se upravovat délku svého dechu, který se mu dráždivě zkracoval. Velmi pomalými kroky jsem se k němu přibližovala. Zastavila jsem se vedle něj. Přiškrceně polknul a zaťal ruce do malých hnědých pěstí.
„Dobrý den.“ Vyslovil ta dvě slova jako by ho právě někdo mučil na pranýři. Snažil se to vyslovit klidně s uhlazeným tónem, jaký si žádají klienti této automobilky. Snažil se. A asi hodně.
Alice na jeho pozdrav reagovala labutím přitančením a úžasným „Ahoj.“ Z jejích úst to znělo tak automaticky a tak uvolněným dojmem, že mladík povolil sevření pěstí a utřel si nenápadně opocené čelo.
Alice přimhouřila oči a maličko nakrčila čelo. Sledovala ho jako dravec, čekala na nějakou reakci, ale on jenom stál a snažil se ovládat svůj úžas. Zvedla k němu ruku a promluvila chlácholivým tónem. „Alice“ na tisícinu vteřiny zaváhala „prostě Alice“ a zasmála se.
„Lucio“ nadechl se a sklouzl pohledem na svou jmenovku, kterou měl na klopě saka. Alice rukávem svého trička přeleštila cedulku na jeho hrudi. Muž vypadal, že toho má tak akorát, jeho hnědě opálená pokožka začínala nabírat nepřirozených barevných odstínů. Jeho srdce nabíralo rychlost, skoro jako bych poslouchala zrychlený záznam.
Alice ho pravděpodobně dostala tam kam chtěla. Toužil po tom aby si mohl oddechnout. „Můžu si projet támhle to?“ štíhlou ručkou ukázala na žluté Porsche. Muž přikývnul a těžkými kroky šel k pultíku, kde měl schovány v malém trezorku klíče od auta. Alice jako pěna v moři poslouchala přeskakování zámku malého trezoru. Potom se na mě usmála a teatrálně si oddychla. „Víte co? Nechte to tak. Rozbolela mě hlava. Příjdu zítra, ano?“ mladík vyskočil div sebou nepraštil na pultík a přikyvoval hlavou jako osel.
Moc jsem nechápala co se děje. Alice mě chytla za ruku a vláčela mě ven. Za zděnou částí budovy se zastavila. „Potřebuju aby to tady na chvíli bylo bez proudu.“ Přikývla jsem. Vůbec ji nezajímalo jak to provedu. Pravděpodobně vše viděla ve chvíli kdy mi řekla, že mu bude říkat kanárek.
„Bello, teď je ten chudák v zázemí a dává se dohromady, vyřaď to na“ zamyslela se „řekněme 20 vteřin? Hm, jo to bude stačit. Sejdeme se u kašny na náměstí. Ok?“
„OK.“ Její plán byl okázale záludný. Nikdo nic nepozná a výpadku kamerového systému vlivem přerušení elektrického proudu nebude nikdo zkoumat. Kdo by taky mohl ukrást klíče z trezoru a ujet autem během 20 ti vteřin? Nikdo. Nikdo a upíři.
***
Seděla jsem na kašně a sledovala poslední paprsky slunce které se na mě snažily útočit přes vysoké domy na náměstí- naštěstí marně.
Vzdáleně jsem slyšela řev motoru, věděla jsem, že Alice se blíží. Mezi domy se z uzounké uličky vynořilo žluté Porsche, moje sestra zářila radostí nad svým úlovkem. Bylo mi jí líto, že tohle bylo defakto její poslední svezení v tomhle broučkovi. Teď ho může zavřít v garáži a jednou za rok ho přeleštit.
Nasednou do tohohle auta je jedna věc, ale poslouchat Alici je věc druhá. Přála jsem si aby byla ticho a pořád se neobhajovala. Měla výčitky z toho, že ten klučina to auto teď bude splácet do konce života a možná ještě jeho vnoučata budou mít okleštěný účet na základě exekučního příkazu. Snažila se ospravedlnit tím, že mu to jednou zaplatí i s úroky.
Byly jsme před domem. Musela jsem se zasmát. Sledovala jsem Jaspera a Edwarda- oba měli ruce zkřížené přes prsa a tvářili se jako umučené polovičky dvou mladých žen bez nároku na promluvení. Tak ovšem jenom vypadali. Edward se ke mně rozběhl jako naštvaný taťka ke své malé holčičce a chtěl mi naplácat na zadek, ale tůdle. Byla jsem rychlejší a utíkala do jeho pokoje, kde si v soukromí může dělat co chce, ale na ulici rozhodně ne.
Alice to štěstí neměla, Jasper jako novorozený měl stejné šance jako ona. Pěkně si ji přehnul přes koleno a náznakem ji naplácal. Alice se něho usmívala a laškovně mrkala. Sem tam vypískla hrané „Au.“
***
Po čase …
Do hlavy se mi vloudila myšlenka na zašlou slávu Volterry. Uvažovala jsem nad hradem, kdybychom ho dokázali alespoň z části zrekonstruovat …
„Myslíš si, že je to rozumný nápad? Nechal bych to jednou pro vždy spát … je spousta jiných míst odkud můžeš bdít nad osudem světa.“
Pokrčila jsem rameny. Měl pravdu, je to vážně jedno … ale možná … jednou. Tahle myšlenka se mě nehodlala pustit jen tak. Že by tady platilo krev není voda? A volání krve nejde nevyslyšet?
Je ve mně kus Isabelly Volturi to nemůže nikdo popřít.
„Bells, přestaň.“ Podíval se na mě výhružným pohledem a to se mi vůbec nelíbilo. Uniklo mi tiché zasyčení.
„Bello! Přestaň mě děsit.“
„Nechápeš to!“ odsekla jsem a vyšla z pokoje, který byl pro nás dva malý.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář